A hrome - teď to praskne

Velmistr Keith R. Kernspecht redefinoval způsob výuky sebeobrany prostřednictvím svého programu BlitzDefence (Blesková obrana). V rozhovoru se Sifu Frankem Aichlsederem podrobně rozebírá celou myšlenku a filozofii tohoto přístupu.

Na konci září v Kielu: Velmistr Kernspecht se setká s Sifu Aichlsederem, aby prodiskutovali aktuální téma BlitzDefence. Výsledkem je rozhovor níže, který přináší cenné informace a kontext k programu BlitzDefence.

Jak to všechno začalo

WTW: Měl jsem tu čest být přítomen, když jsi poprvé na veřejnosti představil program BlitzDefence (Blesková obrana) v Kielu. Bylo to přibližně kolem roku 2000, ale zcela jistě to nebyl začátek tohoto programu.
GMK: Tento program se vyvíjel už od poloviny 90. let. První veřejné vyučování jsem měl v Jižní Africe. Tam jsme také na přelomu milénia pořizovali fotografie pro knihu "BlitzDefence – Nejlepší obrana je útok". Můžeme tedy říci, že program byl ve vývoji přibližně pět let, což znamená, že jsem ho již trénoval se soukromými studenty a zároveň jsem o něm aktivně přemýšlel. Pamatuji si, že když jsem vydal svou knihu, někteří lidé s mistrovskými stupni mi říkali: "SiFu, to je úplný nesmysl. To nikdy nebude fungovat, není to dobré". Mimochodem, od té doby jsme našim čtenářům roznesli několik desetitisíců výtisků devátého vydání této knihy. I kolegové z jiných bojových umění, nositelé vysokých stupňů, tehdy tvrdili, že tento program je naprosto chybný a že kniha je také špatná. Někteří, kteří měli možnost číst ji ještě před vydáním, nebyli přesvědčeni o konceptu BlitzDefence. A i někteří z mých bývalých studentů ke knize vyjádřili kritiku. Je zajímavé, že později publikovali vlastní verzi "obrany", která však nenesla název BlitzDefence, ale spíše vycházela z nějakého anglického či německého synonyma pro rychlost. Ve skutečnosti však nechápali jádro systému ani to, co jsem skutečně zamýšlel. Chápali pouze technické pozice a výrazové prostředky bojovníků, nikoli adrenalinové situace jako takové. Nicméně, to, že se pokusili o napodobení, považuji za určité uznání. Program tedy existuje už více než 11 let, což naznačuje, že se bezpochyby osvědčil.

WTW: Zmiňuješ, že program BlitzDefence se osvědčil, což je pozitivní závěr po více než 11 letech jeho existence.
GMK: Ano, a to jak mezi civilisty, policisty, vojáky, tak i mezi bodyguardy a ostrahou.

WTW: To lze považovat za důkaz kvality.
GMK: Přesně tak, to odpovídá realitě.

WTW: Jak se zajistilo, že se všichni studenti naučí těmto dovednostem?
GMK: V té době jsme pořádali kurzy BlitzDefence nejen v Německu, ale také v zahraničí, a to bez poplatku. Tím jsme rychle rozšířili povědomí o programu mezi našimi studenty.

Důvod pro vývoj BlitzDefence

WTW: Zmiňuješ, že jsi začal vyvíjet systém BlitzDefence v polovině 90. let. Co tě k tomu vedlo? Byl to impuls zvenčí, nebo se v tobě probudil Tvůj duch výzkumníka?
GMK: Myslím, že to byla kombinace obou faktorů. Byl jsem v kontaktu s univerzitou v Bulharsku, což hrálo klíčovou roli. Když jsem tam byl, potřeboval jsem vysvětlit, co vlastně dělám. Nemohl jsem jen ukázat techniky a tvrdit, že jsou skvělé, aniž bych to podložil logickým vysvětlením. Potřeboval jsem mít nějaký konkrétní "problém", který by bylo možné vědecky analyzovat. Celkový kontext "boje" byl příliš složitý. Rozhodl jsem se zaměřit na konkrétní situaci, kterou jsem mohl zkoumat, a to byl rituální boj. Nedalo se prostě provádět analýzu na základě pouhého "přepadení" – to by bylo vyloučeno. Stejně jako Clausewitz nezkoumal válku jako celek, ale jednotlivé bitvy, i já jsem se musel zaměřit pouze na určité aspekty boje.

Proto jsem se rozhodl analyzovat situaci, která se opakuje nejčastěji: Představ si muže, který se ke mně blíží, nejdřív si musí udržet určitou vzdálenost, aby mohl zasáhnout, a první fáze zahrnuje slovní komunikaci, po které následuje fyzický kontakt – ukáže na mě, strčí do mě a nakonec zaútočí. Tento scénář jsem nazval "rituální boj". Tento typ situace se dal skvěle analyzovat, čímž jsem našel efektivní řešení: preventivní a proaktivní obranu, kterou jsem pojmenoval BlitzDefence. Za prvé proto, že je bleskově rychlá a za druhé, že jde o obranu, která se v USA nazývá "Blitz-quick-attack" (nebo sucker-punch).

Myslel jsem si, že by bylo dobré program strukturovat tak, aby ho dokázali pochopit i profesionálové. Nechtěl jsem představit WingTsun jako styl. Necítím se jako někdo, kdo předvádí techniky, ale jako ten, kdo přináší řešení.

Chci analyzovat situaci a říct: "Pro tuto konkrétní situaci mám řešení z WingTsunu". Není to o fixních technikách, ale o adaptaci na specifické případy. A právě rituální boj se ukázal jako ideální situace pro mé výzkumy. Moje strategie BlitzDefence byla pak způsob, jak na něj reagovat.

Začátek této myšlenky byl již v mé knize "Vom Zweikampf" (O boji dvou), kde jsem zavedl tradiční čínské řešení: Když někdo vstoupí do mého imaginárního ochranného okruhu, který je pro moji bezpečnost klíčový, mám tendenci na něj reagovat jako magnet a pomocí rychlých úderů ho navedu na svou dráhu. Při tom mu chci ukázat, že překročil moji neviditelnou hranici, o které však neví, a doufám, že za to nebudu mít právní následky. To mi vždy fungovalo. Nicméně v našem právním systému může být problém u vyšší instance – soudu. Zde nejsme 100% v právu. V Číně je to třeba jinak, ale u nás se problému vůbec nezbavíme. Proto jsem našel takové řešení, díky kterému protivníka nechám zhruba víc než dvakrát poklepat na svoji přední nataženou ruku, kterou nastavím, a to vše dříve než udeřím. Přitom se vícekrát odtahuji zpátky – v souladu se soudním názorem, že když někdo druhý několikrát jde vpřed, při třetím napadení člověk "smí" úder vrátit, protože se již jedná o obranu, i když útočník přijde k újmě. To jsem si vzal k srdci a řekl jsem si, že útočník musí několikrát narazit na mou ruku a já pokaždé musím uhnout zpět, abych mohl vzápětí vyrazit. Z těchto myšlenek vznikla idea BlitzDefence a její specializace.

Specifikace

WTW: Co přesně myslíš specializací?
GMK: O tom jsme se zatím nebavili. Specializace spočívá v rozdílu mezi mojí levicí a pravicí, která provádí úder. To platí zejména pro praváky a vychází to ze stejných principů jako cvičení s motýlími meči nebo s dlouhou tyčí. To jsou příklady specializace, nebo také jednostrannosti. WingTsun sice není primárně jednostranný, protože cvičíme obě strany, ale zde jsem se rozhodl pro jednostranný přístup, což se opírá o Hickův zákon. Ten říká, že vybírání ze dvou možností, přemýšlení a rozhodování může člověku vzít příliš mnoho času, což by mohlo vést k prohře na "K.O.". Když ovládám techniku oběma rukama, musím se rozhodnout, kterou ruku použít.

WTW: A asi potřebujete dvakrát tolik času na trénink?
GMK: Prakticky ano. Specializací na jednu stranu šetřím čas na trénink a rozhodování. I když je pravda, že to vede k nerovnoměrnému vývoji. Například mám silnější pravé rameno, zatímco levé je slabší. V akutní situaci sebeobrany mi to ale vlastně nevadí. Nechci být dokonale vyvinutým atletem; stačí mi čtyři vteřiny, než udeřím.

WTW: Vzpomínám si, že někteří zastánci řetězových úderů se ptali, proč je povoleno udeřit pouze jednou rukou. U začátečníků jsem si všiml, že je jednoduchost této metody nadchla. Byla pro ně opravdu cool, ale při obrácené verzi útoku automaticky zrcadlili i techniku obrany. I když jsme jim vysvětlili, že jako praváci nezaútočí levou rukou tak silně, měli pocit, že ztrácejí techniku, kterou sami objevili. Zdálo se jim, že to jednoduše není správné. Naším cílem však je udeřit tvrdě. Proto musíme reagovat specifickým způsobem v rozličných situacích. U lidí to ale vypadá, jakoby měli sklon reagovat zrcadlově.
GMK: Přesně tak. To vychází z tréninku se zbraněmi. Například, když mám v pravé ruce nůž, nikdy by mě nenapadlo zaútočit pěstí. V minulosti jsem doporučoval: "Při těchto cvičeních si vezměte do pravé ruky cokoli, třeba stočený kapesník, abyste věděli, kterou rukou uhodit." Moje koncepce BlitzDefence, stejně jako technika PakSao, vychází ze zkušeností z bojů se zbraněmi. Mám osm sekvencí s motýlími meči, které provádím na obě strany, tj. každou sekvenci cvičím vlevo i vpravo, když se je učím nebo vyučuji. Kdybych ale trénoval sám, upřednostňoval bych cvičení mnoha sekvencí na jednu stranu. Dělám to především proto, abych se ve stresových situacích nedostal do situace, že budu přemýšlet, kterou rukou na útok zareaguji. Mám sice nůž v každé ruce, ale chci, aby mé reakce byly jasné a jednoznačné jen na jednu stranu. Tato specializace vychází z práce s nožem a z použití zbraní.

BlitzDefence je WingTsun

WTW: Často se stává, že BlitzDefence není považováno za součást WingTsun.
GMK: BlitzDefence je jednou stranou mince, která symbolizuje WingTsun — polovinou celého konceptu. Tato strana vyjadřuje myšlenku: "Zaútoč dříve, než to udělá protivník, nebo vystaruj proti jeho útoku." To, co je na celém světě chápáno jako WingTsun, zahrnuje právě tuto aktivní stránku. Celý koncept ale říká:

"Pochop, co přichází, doprovázej to, co odchází, a pokud je cesta volná, udeř." BlitzDefence na druhé straně jednoduše říká: "Pokud je cesta volná, udeř." V tomto případě jsem aktivní pouze já — je to monolog. Protivník ještě nic neudělá, ale já předpokládám, že asi něco udělá. Cesta je (zatím) volná, protože nic neprovádí. Rychle to tedy ukončím. Z oběti se stávám útočníkem, ze zvířete se stává lovec. Toto je jedna dimenze WingTsun. Před vznikem BlitzDefence existovala tato myšlenka i v rámci řetězových úderů. Avšak při BlitzDefence používám tyto údery jako poslední formu protiútoku, abych se vyhnul potenciálním právním problémům. Proto při BlitzDefence preferuji místo pěsti úder dlaní, nebo loktem, a snažím se udeřit pouze jednou. Jakmile to nestačí, samozřejmě útočím opakovaně, protože moje bezpečnost je pro mě důležitější než jakékoli následné právní komplikace.

Druhou stranou mince je: "Pochop, co přichází..." Tato stránka vyžaduje schopnost ReakTsun - schopnost reagovat a mít intuitivní vnímání. Je to dovednost, kterou člověk rozvíjí nejméně pět až deset let, občas i déle. Je nezbytné mít tento program, abychom se dokázali bránit před přepadením, na které nejsme připraveni. Až jako velmi pokročilí jsme schopni situace takto řešit.

WTW: Takže mluvíme o otázce úrovně?
GMK: Ano. Jsem přesvědčen, že člověk musí cvičit alespoň 10 let, nebo dokonce i déle, aby měl s touto druhou stránkou úspěch. Zároveň si myslím, že ten, kdo se drží pouze pravidla "pokud je cesta volná, udeř", narazí po několika letech na stagnaci. Může zvyšovat svou rychlost, bojovnost, údernost a agresivitu jen do určitého bodu, ale pak bude konec, dál se neposune. Naopak s přibývajícím věkem dochází k úpadku. Jestliže se člověk zaměřuje pouze na proaktivní aspekt WingTsunu, daleko se nedostane. Když se však věnuje i druhé stránce, postup může být pomalejší, ale pokroky budou trvalé až do vysokého věku.

WTW: To má něco do činění také s mentálním rozvojem?
GMK: Určitě. Cožpak se to dá oddělit? Všechno to tvoří jednotu.

WTW: Jsou lidi, kteří se už poměrně dlouho zabývají některým druhem WingTsunu a na podvolující WingTsun shlížejí zhora ...
GMK: Vždy jsem říkal: "Lidé nedělají WingTsun tím, čím je, ale dělají WingTsun tím, čím jsou sami". A já nemohou získat uznání od všech. Pokud bychom se snažili neustále zalíbit všem, bylo by to důvodem k zamyšlení. Znamenalo by to, že nemáme nic zvláštního, protože výjimečné věci jsou určeny pouze pro některé. Existují různé úrovně vědomí (fáze WingTsunu) a lidé, kteří se nacházejí v konkrétní fázi, mohou používat jednoduchý WingTsun způsobem "úder za úderem", protože pro nic jiného nejsou zatím zralí, a možná ani nikdy nebudou.

WTW: Já cvičím WingTsun už téměř 20 let, a vím, že když nastane nějaká kritická situace, instinktivně se uchýlím k BlitzDefence.
GMK: To je pravda. Myslím si, že druhá stránka WingTsunu je zvlášť užitečná v situacích přepadení, protože při takových událostech obvykle nemohu reagovat v předstihu - nikdy nevím, kdy přesně budu napaden. Například když hledám něco v kufru auta, nemohu se prostě otočit a preventivně zaútočit na všechny kolem mě pouze na základě podezření. Není možné vědět, jestli mi někdo chce ublížit.
K tomu dojde až v momentě, kdy nastane nějaké překvapení. Najednou cítím, že někdo sahá do mé zadní kapsy, aby mi něco vzal. V tu chvíli si toho prostě všimnu - pravděpodobně intuitivně. A pak musím okamžitě reagovat. V takovýchto situacích - při přepadení - je druhá stránka WingTsunu zásadní, protože tehdy nemohu jednat preventivně.

WTW: To by tedy znamenalo, že to platí i v případě útoku většího počtu útočníků?
GMK: Ano, přesně tak. To je správně.

WTW: Takže pokud by útočníci přišli jeden po druhém, mohlo by se jednat o preventivní akci. Když by však vedení útoku bylo najednou, to už by bylo klasické přepadení.
GMK: Přesně tak. Může se stát, že nás někdo chytne, zatáhne nebo odtáhne. Právě v situacích s větším počtem útočníků je pro mě nejvíc klíčový hmat. Kromě toho potřebuju obratnost, rovnováhu, načasování a další dovednosti, které u BlitzDefence zatím nepotřebuju. Tyto schopnosti bych potřeboval až tehdy, kdyby v rámci rituálního boje něco nevyšlo. Například, pokud by můj bleskový útok, tedy útok na jednoho útočníka, nebyl úspěšný a já bych neudeřil dostatečně silně, mohl bych se dostat do situace, kdy bude nezbytné ovládat ChiSao, tedy schopnost ReakTsun.

Všichni často tvrdí, že musíme cvičit sparring. Podle nich je sparring výměna úderů. Já však vůbec nechci vyměňovat údery. Chci být jen ten, kdo údery rozdává. Jedině já. Takže podle motta "Dávat je příjemnější než brát". Nechci střídat své údery pravou pěstí s jeho, na to nemám chuť. Chci zaútočit silně a pokud možno jednou na správné místo s potřebnou silou. Možná pak udeřím ještě jednou levou a znova pravou, a pak se chci především vrátit domů. Nikoho jsem nedráždil ani neprovokoval.

Statisticky vzato, rituální boj končí za zhruba čtyři sekundy. Buď já, nebo soupeř leží na zemi. Sparring nás na takové situace vůbec nepřipravuje. Nemá na to vůbec vliv. Sparring podporuje praktiky, které v této situaci potřebné nejsou. Pouze v případě neúspěchu mého bleskového útoku mohu využít něco ze sparringu jako záložní plán. To znamená, že i my bychom mohli být chyceni. Ale můj BlitzDefence není navržen k tomu, aby přijímal údery. Hlavní důraz je na schopnost zaútočit. Takže skutečně pouze v případě, že by něco selhalo, ocenili bychom kvalitu druhé strany - přijímače ran. Ale já vycházím z předpokladu, že můj úder bude úspěšný. Když udeřím třikrát, čtyřikrát, nebo dokonce s použitím řetězových úderů, pak považuji, že to stačí, a chci to mít co nejrychleji za sebou.

Když se setkáváme s útočníky na ulici, často jde o lidi s nadváhou, absolutně nesportovní, kteří přesto dokážou jednou ranou poslat člověka s černým pásem na zem. Jednou jedinou ranou. V ringu nebo na tatami však takoví soupeři nemají šanci. Ani by se k nim nedostali - zkolabovali by dřív kvůli astmatu. Ale tady, na ulici, na takovou vzdálenost, dokáže profesionálně vycvičeného bojovníka poslat na zem jediným K.O. úderem. A přesně na to se musíme připravit - na situaci rituálního boje.

Někteří lidé mi vyprávějí, jak je důležitý boj na zemi. Já jsem ten, kdo už před 40 lety, když se všichni smáli, říkal, jak moc účinnější může být zápasník než boxer. Pamatuji si, že když jsem napsal svou knihu "Vom Zweikampf", vyvolalo to velký rozruch: "Jak může Kernspecht tvrdit, že zápasník může téměř vždy porazit karateka nebo boxera tím, že ho jednoduše chytí a hodí na zem?" Nikdo mi nevěřil. Psala jsem o tom, jak britský mistr boxu několikrát zápolil s mistrem v zápase a v každém případě zvítězil. Dnes by lidé raději leželi na zemi ještě před začátkem zápasu.

Může se také stát, že pokud úder nebude dostatečně silný, skončíme na zemi, ale to se stává jen zřídka. Osobně jsem to nikdy nezažil. Zastánci boje na zemi tvrdí, že určité procento zápasů končí na zemi. Já to však nepozoruji. Mohu říct jen jedno: "Mohu si být 100% jistý, že všechny rituální boje začínají ve stoje." To je náš výchozí bod. Proto bychom měli trénovat boj ve stoje. Neměli bychom se automaticky snažit ležet na zemi, jen protože se to může stát možným koncem souboje. Nechci však tvrdit, že bychom dovednost boje na zemi neměli mít. Zajisté, měli bychom ji mít, ale ne převzatou z jiných stylů jako Rosinen. Musí to být něco, co je již součástí WingTsunu. WingTsun totiž původně neměl žádné techniky boje na zemi pro všechny studenty, ačkoli v Hongkongu už byly obranné techniky na zemi vyučovány ženy a slabší muže. Bylo to proto, že se předpokládalo, že oni mohou skončit na zemi. Vždy byly vyučovány pohyby, které byly v souladu s principy WingTsunu - žádné speciální zápasnické techniky. I na zemi jsme prováděli údery, nasazovali lokty a kolena, přizpůsobovali se. Museli jsme se chovat jinak, protože rovnováha na zemi je naprosto odlišná než ve stoje. Způsob, jakým se člověk zvedá ze země nebo jak se otáčí na zemi, se liší od technik ve stoje. To vše se musí žáci naučit. Ale nikdy to nebyl specifický program, který by se odlišoval od programu, který bychom dělali ve stoje. A právě tak je to správně.

Teď jsme v příznivé situaci, kdy máme v EWTO lidi se zkušenostmi, kteří cestují po Německu a celé Evropě a vyučují anti-grappling, což využívá principy a pohyby WingTsunu, aniž by je přebírali z Jiu-Jitsu nebo jiných stylů. Proto musí program sebeobrany zahrnovat také obranu na zemi. Ale nemusí tam být žádný boj na zemi. Proto to nazývám anti-grappling, protože cílem je co nejrychleji se dostat zpět na nohy. Cílem není válet se na zemi co nejdéle, aby se do toho všichni mohli míchat a šlapali mi na hlavu. Ještě jednou, cílem je:

1. nedostat se na zem,
2. pokud už jsem na zemi, co nejrychleji se znovu zvednout.

To musíme mít vždy na paměti. A nikdy nezapomeňte: začínáme ve stoje, a pokud svou práci děláme správně, také ve stoje skončíme.

WTW: Takže bychom měli využít čas, který trávíme tréninkem, raději k tomu, abychom se vyhnuli situacím na zemi, než abychom se soustředili na to, co tam dělat?
GMK: Správně! Nedokážeme dosáhnout takové úrovně v specifickém boji na zemi, jako mají zápasníci. Museli bychom do toho investovat obdobné množství času, jako oni, a samozřejmě bychom potřebovali i odpovídající kondici a fyzickou zdatnost. Já jsem se tomu věnoval jako svému prvnímu sportu a dělal jsem amatérského zápasníka, což mě nesmírně bavilo. Když se ale teď dívám na své studenty, většina z nich není takto stavěná, aby mohla efektivně zápasit. A pokud by byli, často nechtějí riskovat zranění, například poranění ramen během zápasu. Mnozí z mých bývalých žáků, kteří se zabývali bojem na zemi, si ramena zlomili, a jak víme, zdravá ramena jsou v WingTsunu velmi důležitá. Navíc, zlomená ramena nás mohou stát měsíce a dokonce i roky cenného času na trénink.

Sebeobrana / následek

WTW: Je BlitzDefence spíše bojové umění, nebo je to sebeobrana?
GMK: (přemýšlí) BlitzDefence je bezpochyby forma sebeobrany. Ve skutečnosti se jedná o útok, který nám umožňuje bránit se. Jde o to převzít iniciativu. Uvědomili jsme si, že začátečník má ve skutečnosti velmi malé šance na úspěch, pokud se pokouší pouze bránit. Jeho šance přichází až tehdy, když se chopí iniciativy. Když se brání, musí se nějak přizpůsobit útoku, měkce absorbovat úder a poté reagovat. A to je něco, co ještě neumí. Není schopen správně odhadnout vzdálenost, postrádá cit pro tlak, ani nemá žádný cit pro načasování. Chybí mu všechno potřebné k tomu, aby obstál. To vidíme v každé rvačce na ulici - tam obvykle vítězí ten, kdo udeří jako první.

Proto musíme začátečníka naučit, aby se chopil vlastní iniciativy a úderu. Musí nalézt sílu a odvahu zaútočit - samozřejmě s vědomím všech právních a etických důsledků. Pokud to neudělá správně - pomoz mu Bůh. Ale když se mu to podaří - pak bude mít na krku soudní řízení. Vzpomeňme si na případ Dominika Brunnera v Mnichově. Co by se stalo, kdyby zvítězil? On by protivníky porazil "K.O." pomocí dvou nebo tří úderů. Byl to boxer. Ti lidé by odpadli s rozbitou hlavou a mohli by zůstat po zbytek života postiženými. A Brunner by skončil za mřížemi a musel by platit vysoké odškodné. Jak vidíte, každý meč má dvě ostří.

WTW: Když někdo trénuje WingTsun několik let, pravděpodobně si uvědomí, že pokud nastane taková situace, od určitého bodu - který překračuje naše stanovené hranice - začneme reagovat.
GMK: Přesně tak. Je nezbytné, aby si to každý osvojil, ideálně s pomocí svého učitele. Každému by mělo být jasné, kdy dosáhl této hranice a kdy může zaútočit. K tomu nám může pomoci specifické spouštěcí slovo.

WTW: Z pohledu nováčka, který k nám přijde a nic neumí, se na první pohled zdá, že požadavky jsou velmi vysoké. Dostaneme ho do situace, která na něj může číhat na každém rohu. Je možné, aby se někdo, kdo se neumí pohybovat a nikdy se nesetkal s podobnou situací, naučil bránit v adekvátním časovém rámci, třeba během 6 až 12 měsíců?
GMK: Máme zpětnou vazbu od žáků, kteří byli překvapeni, jak snadné to může být. V programu BlitzDefence se ve skutečnosti pracuje na "technických" dovednostech, zatímco v pokročilejším WingTsunu už se o technikách příliš nemluví, to platí hlavně pro BlitzDefence. Člověk si může doma nacvičovat pohyby, vycházející vždy z toho, jakou pozici zaujme útočník. Nemusí se tedy přizpůsobovat neustálým změnám. Zaměřuje se pouze na situaci ohrožení. Stojí útočník vlevo, vpravo nebo přímo před ním? Navíc přesně ví, kterou rukou udeří - tou silnější. Také ví, kterou rukou uchopí - tou slabší. Zná pozici svých nohou. Tyto údery a úchopy má procvičené. To vše je spojeno se spouštěcím slovem, které mu napomůže k tomu, aby věděl, kdy má udeřit. Bohužel se toto v našich školách učí nedostatečně. Mám obavy, že ne každý si tento proces osvojí. Často se omezují pouze na výuku technik, přičemž tento aspekt je nesmírně důležitý a měl by být hluboko zakotven v žácích. Žáci by měli cvičit údery do pytlů s pískem, na stěnách a s lapamy, přičemž současně vyslovují toto slovo. To vyžaduje opakovaný trénink.

Spouštěcí slovo

WTW: Spouštěcí slovo je tedy individuální. Každý by si měl najít to svoje, ideálně něco, co ve svém každodenním slovníku moc nepoužívá, aby pak třeba nepraštil v nesprávný okamžik.
GMK: Já osobně používám své spouštěcí slovo vždy, a přitom nemusím okamžitě udeřit. Spouštěcí slovo by mělo splňovat dvě základní podmínky. Za prvé, má mě podmiňovat k akci - jakmile ho vyslovím, také bych měl udeřit. A za druhé, má odvést protivníkovu pozornost - měl by se na okamžik zaměřit na mě, a to tím, že se podívá třeba nahoru, doleva nebo doprava, místo aby se soustředil na mě. Musí to být něco, co upoutá jeho pozornost. V ten moment musí následovat úder. Nesmíme tedy jen říct spouštěcí slovo a hned udeřit. Mělo by to být spíše věta nebo, ještě lépe, otázka, na kterou druhá osoba naslouchá nebo na ni chce odpovědět. Tímto způsobem odvrátím jeho pozornost a úder by měl být spojen s poslední slabikou.

WTW: Takže to má být spouštěcí věta, která v první fázi odláká pozornost protivníka a ve druhé fázi podmíněně spojená s co nejsilnější slabikou vedoucí k úderu.
GMK: Správně. Tato myšlenka však není původně moje; přišel na ni můj přítel Geoff Thompson, slavný evropský vyhazovač, úspěšný spisovatel a autor scénářů, který se angažuje i v dalších oblastech. On byl ten, kdo tuto ideu prvně představil.

Hlas

WTW: Spouštěcí slovo samo o sobě nestačí. Není to nic platné, pokud ho pouze zašeptám.
GMK: Hlas je v tomto ohledu zásadní prvek. Také je potřeba ho trénovat, zejména pokud jde o utvrzení sebe sama. Občas bychom měli vyrazit do lesa a nahlas zakřičet, nebo to vyzkoušet při jízdě autem. Člověk musí umět křičet opravdu hlasitě. U žen je to často ještě větší výzva. Naše specialistka na sebeobranu žen, Sabine Mackrodt, má techniku, která umožňuje naučit se tuto dovednost.

Základ pro EWTO – Prevence násilí a Dětský WingTsun

WTW: Můžeme Tvému vědeckému zájmu poděkovat za to, že dnes ve WingTsunu komunikujeme?
GMK: Přesně tak.

WTW: To je zásadní změna, protože nyní jsme díky tomu schopni vyučovat prevenci násilí i dětský WingTsun. To je přímý důsledek této komunikace. Bez ní by v rámci praktiky BlitzDefence mohl být kdokoli, kdo se jen podezřele podívá, nadechne nebo zakřičí, bez skrupulí napaden.
GMK: Boj nebo údery jsou, jak píše Clausewitz, jen jinou formou komunikace. A když se dostaví úspěch, je nutné se znovu vrátit k dialogu, k politice - soucitu, empatii a pochopení.

WTW: To znamená, že úder je pouze posledním prostředkem?
GMK: Ano.

WTW: Mnozí lidé se příliš zaměřují na tento "poslední prostředek". Myslíš, že se u toho zdržují až moc dlouho?
GMK: Ano. A nevím, zda je rozumné zůstávat příliš dlouho u někoho, koho jsi právě přemohl. Možná by bylo lepší zajít k telefonní budce, zavolat hasiče a říct: "Tady někdo leží."

Rituální boj muži/ženy

WTW: A co ženy? Když procházím Tvoje knihy, zdá se, že téma rituálního boje se vztahuje pouze k mužům. Je to tak?
GMK: Ano. Rituální boj je především záležitostí mužů. Zaměřil jsem se na toto téma, protože si myslím, že mladí muži jsou nejvíce ohroženi. Musí prokázat své schopnosti bránit se v okamžiku, kdy na ně někdo zaútočí a situace se nedá vyřešit jinak, zvlášť pokud jsou u toho jejich přátelé, kolegové nebo přítelkyně. Nemohou se jen tak vytratit. Pravděpodobnost, že se muž v tomto věku dostane do takového konfliktu, je velmi vysoká - pravděpodobnější než například být přepaden.

Musíme stále rozlišovat mezi dvěma věcmi: za prvé, zda jsme se ocitli ve střetu s nějakým agresorem, což může být teritoriální či rituální boj, nebo za druhé, zda nás někdo chce přepadnout a obelstít tím, že na nás zaútočí z boku nebo předstírá rituální boj. Takové situace se stávají také. Mohou nás oddělit od naší skupiny tím, že nás vyzvou, abychom si to šli vyřídit ven. Ve skutečnosti nám ale chtějí jen dát úder do hlavy a okrást nás. Nebo nás vyzvou ven a tam zjistíme, že jsou proti nám další čtyři. Taková situace zaručeně skončí kopanci do hlavy, což může mít fatální následky.

Musíme být tedy velmi obezřetní, zda nás někdo vyzývá k "tanci" pouze s jedním nebo s větším počtem útočníků. A to všechno je velmi obtížné. Je nezbytné zjistit, co ten druhý skutečně od nás chce. Chce nás ponížit, nebo se vytahovat před svými přáteli? Chce si na nás vybít vztek? Dříve, v dobách, které skončily v 80. letech minulého století, to byla relativně neškodná záležitost. Jediným důsledkem mohlo být, že jste dostali nějakou facku. Dnes jsou však smrtelné kopance na denním pořádku a dokonce se do toho zapojují i ženy.

Velmi vážné je, když nás někdo opravdu chce přepadnout. Tato situace ale není výchozím bodem pro náš program BlitzDefence.

WTW: Abychom tuto situaci rozpoznali, potřebujeme mít zkušenosti, které začátečník postrádá. Začátečník, který je školený v BlitzDefence, by však měl mít takové povědomí o rituálních soubojích, že by se do nich vůbec neměl pouštět. Měl by si hned uvědomit: "Moment, tohle je nebezpečné. Tam raději nepůjdu."
GMK: (kývá hlavou) Staly se také případy, kdy muž vyzval ženu k rituálnímu boji, jako kdyby to byl stejný typ boje, který vedou muži. Pokud se žena do toho pustí, téměř vždy to vyústí v sexuální zločin! Musíme tedy dát pozor, jestli to, k čemu jsme vyzváni, je vůbec pravděpodobné. Například když šedesátník nebo sedmdesátník dostane výzvu k boji od osmnáctiletého mladíka, musí mu to připadat podezřelé. Musíme si být vědomi, že zřejmě nejde o rituální souboj, ale o léčku. Mladík pravděpodobně čeká za rohem s komplici, kteří zneškodní vybranou oběť.

U žen to funguje podobně, ale zde nejde o rituální boj mezi mužem a ženou, nýbrž o střet mezi ženami navzájem. Možná bychom to ani neměli označovat za rituální boj, protože je to příliš moderní pojem. Mluvíme o vývoji za posledních 10–15 let. Podobnosti přebrali od mužů, ale probíhá to mnohem rychleji. Zatímco u mužů jde o ponížení jeden druhého, u žen jde především o způsobení co největší bolesti.

WTW: Proč to celé probíhá tak brutálně?
GMK: To, co se děje, vyprávějí policisté, kteří byli svědky podobných situací. Realita je zatraceně brutální. Často se stává, že jedna žena vyzve druhou, ale ta se následně ocitne proti čtyřem nebo pěti dalším ženám.

Techniky se v podstatě neliší od našeho BlitzDefence. Člověk může stát vlevo, vpravo nebo čelí přímo. Jen komunikace u žen probíhá jinak. To samé platí, když muž napadne ženu. Techniky zůstávají stejné, avšak způsob komunikace se výrazně liší.

WTW: Ale v principu přepadení ženy mužem také probíhá určitým rituálem. Oslovení funguje rovněž specifickým způsobem. I v tomto případě jde nejprve o co možná nejméně nápadný pokus překonat vzdálenost, odhadnout očekávaný odpor v "interview" a pak se rozhodnout zaútočit.

Přepadení

GMK: To už se blíží k přepadení.

WTW: Řekl bych, že pro muže, který čelí jinému muži, je snazší rozpoznat, o co jde, než pro ženu, která je napadena mužem.
GMK: Ano. Musíme rozlišovat mezi rituálním bojem, který probíhá podle určitého řádu, a přepadením. U rituálního boje existuje zažitá posloupnost, která se vyvinula v průběhu času. V polovině 80. let vznikla nová fáze, do které byly zahrnuty i kopy do hlavy, pokud byl jeden z účastníků sražen na zem. To dříve nebylo. Znamená to, že jsme se to naučili. Taková posloupnost, ačkoliv zahrnuje určité nebezpečí (pokud opomeneme kopy do hlavy), poskytuje určitou jistotu.

Žena však většinou musí spíše počítat s přepadením, které se mnohem obtížněji odvrací. Napadení muže často probíhá jako rituální boj, což se (opět, kromě kopů do hlavy) jeví jako nejméně nebezpečné. Když se naučí některé techniky, pozná adrenalinové situace a lépe se seznámí sama se sebou, dokáže se s konfliktem relativně snadno vyrovnat. Může si doma vytvořit plán, protože si přesně řekne: "Ten stojí s levou rukou vpředu, takže udělám tohle. Tenhle stojí s pravou vpředu, tak udělám toto. Pokud má ruku nahoru, může provést tohle. Pokud má ruku dole, udělám tohle."

Přepadení je však zcela jiná situace. To se nesmí zaměňovat. Ve svém nadcházejícím dílu knihy "Kampflogik" (Logika boje) se také zaměřím na téma přepadení. U přepadení si nemohu předem připravit žádný plán. Útočník nepřijde čelem, ale z boku nebo zezadu a obvykle nepřijde sám - může mít zbraň. Vše se stane bez jakékoliv přípravy. V takové situaci potřebuji jasnou reakci, hmatové vnímání a intuici. Potřebuji mít šestý smysl.

WTW: Takže téma přepadení je určeno pro pokročilé?
GMK: Ano, to musí být určeno pro pokročilé. Člověk musí ovládat techniku ChiSao, nejen útočit na paže, ale také na ramena nebo záda. Je nezbytné mít rozvinutý hmatový cit, protože to je poslední dovednost, kterou využijete před tím, než přijde úder.

WTW: To vyžaduje hodně.
GMK: Ano, je to náročné. O tom, jak to bude probíhat, se nedá hovořit s jistotou. U rituálního boje je, myslím, možné plánovat, dokud se situace nevymkne kontrole, například když protivník uskočí zpět a vytáhne nůž. V takovém případě nastává úplně jiná situace. Rituální boj však plánovat jde.

Začátečník

WTW: Kvůli této nepředvídatelnosti se žák musí od samého začátku učit pracovat účinně a přesně.
GMK: Ano. Správně.

WTW: Musí si uvědomit, že s každou ubíhající vteřinou roste pravděpodobnost, že boj prohraje.
GMK: Přesně tak. Vždy říkáme našim studentům: nesmíte nikoho provokovat ani vyzývat k boji. Nikdy! I když to může být lákavé. Ale když už skutečně nastane krizová situace, kterou není možné zklidnit ani se jí vyhnout, musíte zasáhnout. Vší silou.

Deeskalace

WTW: Deeskalace je naším nejvyšším cílem, je to tak?
GMK: To je ale pro začátečníka je to extrémně obtížné, protože druhá strana to vnímá jako slabost. Čím více se snažíte uklidnit situaci, tím více odhodlání má útočník.

Existuje ale ještě jedna možnost, jak tomu předcházet. O tom by se nemělo vůbec mluvit, ale teď mluvíme k našim členům, kterým mohu věřit.

Vždy se objevuje otázka: "Kdy agresor zaútočí?" To samozřejmě dopředu nevím. Může zaujmout výhružný postoj a jako začátečník nevím, kdy skutečně zaútočí. Přemýšlím: "Teď už to musí být dost blízko," a udeřím - ale možná to udělám příliš brzy. Z etických důvodů bych samozřejmě neútočil pouze na základě hrozby. Proto by bylo dobré vědět, zda útočník skutečně hodlá udeřit. A zde máme skvělý prostředek, jak to zjistit. Když mě druhý začne slovně urážet, vrátím mu to a odpovídám mnohem drsněji. Přesně vím, že v něm roste vztek a také, kdy zaútočí. Teoreticky vzato jde jistě o provokaci, protože přilévám benzin do ohně, ale díky tomu vím, kdy se agresor přiblíží, a mohu se na to připravit. Vím, co dělám. Předpokládám, že téměř na 100 %, když dosáhne určité vzdálenosti, mě udeří hákem zprava. Takže se krásně nastavím a ve chvíli, kdy udělá pohyb, ho srazím k zemi. A mám dobrý pocit z toho, že jsem zmlátil někoho, kdo původně chtěl zmlátit mě. Sice s poznámkou, že jsem ho k tomu útoku trochu vyprovokoval, ale jinak by to udělal on.

Šel na mě, měl zlou náladu a nadával mi, vytahoval se. Jediné, co zbývalo, byl okamžik jeho útoku. (na chvíli se odmlčí) To je lepší přístup, než útočit okamžitě, jakmile si vzpomenu, že bych měl. pak zjistím jistě, že chce udeřit.Tím pádem jde stále o obrannou techniku. Ale to jsou jen malé rozdíly v úhlu pohledu. To by pravděpodobně bylo na hraně legality.

WTW: Také to předpokládá, že žák provokaci vykonává záměrně. Když vidím, jak mnozí žáci reagují rozrušeně, když uslyší jednu nadávku, ptám se sám sebe, jak je naučit, aby se takto chovali?
GMK: Zacházení s takovou agresivitou je velmi náročné. Pro učitele není snadné naučit žáka, aby snášel agresivní slova a chování. Žák cítí, jak mu v těle stoupá hladina adrenalinu. Někteří učitelé se snaží simulovat drsné typy takovou formou, že si žák málem nadělá do kalhot. Čím lépe hrají roli drsňáka, tím větší je riziko, že žáka předurčí k neúspěchu a učiní z něj loosera. Tito trenéři si často neuvědomují, že na konci tréninku se žák musí cítit jako vítěz. Pokud se tak necítí, zanechá to v něm pocit prohry. Při tvrdém přístupu se žák zastraší a nakonec není schopen zasáhnout na 100 %. Učitel by měl hrát tuto roli tak, aby se žák na konci tréninku cítil úspěšně. Může ho vystrašit, ale měl by ustoupit, jakmile se žák začne bránit. A také musí být schopen přijmout úder. Jinak ze svých žáků vychová pouze oběti. Učitel musí být do určité míry psychologem.

WTW: Nebo alespoň hercem.
GMK: Nebo hercem. Na konci jeho hereckého vystoupení musí vždy vyhrát žák. Myslím si však, že to zatím není v myslích učitelů dostatečně zakotveno.

WTW: Jsou také učitelé, kteří se nenechají od žáka uhodit.
GMK: Ti by na tom měli pracovat nebo by měli alespoň poskytnout někoho, kdo toho schopen je. Technicky vzato, program BlitzDefence je neuvěřitelně jednoduchý, ale z psychologického hlediska je naopak velmi náročný.

Definice BlitzDefence

WTW: Teď přijde žák do školy a ptá se: "Co to vlastně je, ten BlitzDefence?" Máte krátkou, výstižnou definici?
GMK: Jak jsem již dříve zmínil, je to jedna část WingTsunu: "Pokud je cesta volná, udeř." Je to spojené s hraním rolí, s velkým množstvím psychologie, skrytými pozicemi před bojem a také se schopností správně reagovat na narůstající hladinu adrenalinu. Důležité je také spouštěcí slovo.

WTW: Já jsem si tuto otázku také položil a došel jsem k následující odpovědi: "BlitzDefence je cvičební metoda WingTsunu."
GMK: Přesně tak. Je to cvičební metoda WingTsunu. Musíme jasně říct, že to není žádný vlastní styl. Mnozí mě podezírají - včetně našich čínských přátel - že jsem chtěl vytvořit nový bojový styl. Ale to rozhodně není pravda! Hledal jsem praktické řešení situace a snažil jsem se nalézt metodu, jak využít WingTsun. Naši čínští učitelé si často nevšímají záležitosti s adrenalinem. O slově "adrenalin" jsem od nich nikdy neslyšel. Nikdy neuvažovali o právních důsledcích.

Nepřemýšleli ani o tom, že by mohly řetězové údery mít nějaké následky. A nereagovali na skutečnost, že boj začíná na krátkou vzdálenost. Mnohé principy WingTsunu se totiž v krátké vzdálenosti nedají praktikovat. Například: "Nesleduj paže, ale obrys protivníka." V situaci před bojem, kdy nevím, zda mě druhý člověk napadne, musím sledovat jeho ruce. Pokud nechci uhodit první, protože jsou tu svědci, musím zvednout ruce, abych se chránil před jeho úderem. Nemohu ho hned uhodit do obličeje, když zvedne paže, zvlášť před svědky.

Mnohé z těchto zásad na krátké vzdálenosti (když beru v úvahu právní aspekty a nechci útočit) nejsou obhajitelné. Rituální boj probíhal v době Ng Mui v Číně jinak. Pro naše přátele tam boj vždy začínal na určité vzdálenosti, a pak se jeden vrhl na druhého - tak, jak to můžeme vidět ve filmech. Proto někteří z nás na Západě již některá stará řešení nepoužívají. To, co dříve fungovalo, může dnes být nebezpečné. Technicky vzato může většina toho, co jsme se naučili a předali dál, být stále správné - ale právně to často není udržitelné. Dále musíme vzít v úvahu, že v dané situaci se nám mohou kvůli hormonálnímu koktejlu roztřást kolena a ztuhnout paže. O tom Číňané nikdy nemluví. Strach je tabu. Přitom je psychologický aspekt daleko významnější než čistě technický bojový aspekt.

WTW: Ještě jednou k definici BlitzDefence. Považuji za zásadní, že se jedná o cvičební metodu, která vedle tělesných aspektů učí také duševní aspekty, jako jsou uklidňování, gesta, mimika a hlas, a též ovládání stresu, strachu a adrenalinu.
GMK: Ano, velmi dobře řečeno. To vše je naprosto správné. A můžeme dodat, že technická stránka hraje ve skutečnosti nejmenší roli, protože se skládá pouze ze čtyř pohybů. Čtyři pohyby a řetězové údery, když je to nutné.

WTW: Dalo by se říci, že vývoj BlitzDefence změnil nebo dokonce rozšířil WingTsun tady v Evropě.
GMK: Ano, změnil se úhel pohledu. Museli jsme si uvědomit, že techniky mají v kontextu sebeobrany jen malý význam.

Ideální doba trvání tréninku

WTW: Teď se posuňme k jinému tématu. Jak podle vašeho názoru vypadá jedna tréninková jednotka BlitzDefence, za předpokladu, že máme jednu hodinu?
GMK: To není proveditelné.

WTW: Proč ne?
GMK: Obávám se, že to není možné. Cvičil jsem to už dříve s jednotlivci i malými skupinami. V běžné třídě to vůbec nejde. Žáci totiž vyžadují změnu. Nemyslím si, že v jedné hodině můžete učit BlitzDefence déle než 20 minut. Jsem přesvědčen, že se při koncentrovaném cvičení dá naučit sebeobrana za půl roku. Ale narazíte na to, že běžný žák to nevydrží. Neustále stejné pohyby - levou uchopit, pravou udeřit. Bez jakýchkoli změn. Myslím, že to nevydrží déle než 20 minut, pak je nutné zahrnout i jiná cvičení.

WTW: Průměrná výuka trvá 90 minut. Ve většině škol to tak je.
GMK: Ze 90 minut bych dedikoval 20 minut soustavnému cvičení BlitzDefence.

WTW: O.K., tímto je také vyjasněno, jakou důležitost by BlitzDefence mělo mít v tréninkovém programu.
GMK: Jinak to bohužel nejde. Bylo by skvělé, kdyby to šlo dělat po celou dobu. Žáci by se poté mohli naučit bránit ve mnohem kratším čase. Ale, jak jsem již zmínil, není to proveditelné.

WTW: A co se týče různých úrovní žáků? Měl by se čas cvičení BlitzDefence měnit podle těchto úrovní?
GMK: Nemyslím si. Nemám s tím zkušenosti v klasické výuce. Na semináři to samozřejmě mohu prodloužit, tam vidím žáky dvakrát ročně a je to pro mě tak trochu nová situace. Kdybych teď měl v Kielu třídu, v níž bych učil 2-3x týdně, nemyslím si, že bych s nimi dělal BlitzDefence déle než 20 minut, i když by to bylo hlavní téma. Musel bych zařadit také jiná cvičení na uvolnění. Proto mám svá cvičení na strkání. Vždy je dobré zařadit nějaké strkání a tahání, aby se žáci proti tomu lépe postavili. Když s někým 3x týdně deset minut cvičíte strkání, nepadne na záda tak rychle a často jako ten, kdo to necvičí. Máme výhodu, protože můžeme praktikovat údery, strkání, tahání a ukazování prstem.

WTW: Normální žák by se měl učit kromě toho také části tradičního programu.
GMK: Přesně. Cvičí SiuNimTau, což zaplní čas.

Další vývoj

WTW: A nakonec: Zjistili jsme, že BlitzDefence existuje více než 11 let. V posledních letech jsi se intenzivně věnoval rozvoji hmatového vnímání tlaků, například ReakTsun. Kromě toho se chystáš vydat také další knihu. Plánuješ se dál věnovat vývoji BlitzDefence, nebo to považuješ za ukončené?
GMK: Vlastně ten vývoj již proběhl. Například jsem nahradil údery pěstí údery dlaní nebo hranou ruky. V této oblasti se toho tedy již událo dost.

WTW: To znamená, že i když to na první pohled nevypadá, BlitzDefence je pro tebe stále aktuální téma.
GMK: Přesně tak.

WTW: Milý SiFu, děkuji za rozhovor.

Zdroj: Magazin WING TSUN WELT, 2011
číslo 35, str. 42-55, "Potz Blitz! Gleich kracht´s!"