Psychologie boje

Dr. Uwe Füllgrabe, Hann. Münden

1. Tři paradoxy mistra meče

Nejvýznamnější japonský mistr meče, Miyamoto Musashi (1584 - 1645), shrnul své zkušenosti ve své knize "Kniha pěti kruhů" (Musashi 1993). U Musashiho, stejně jako u dalších myslitelů bushido, rozhodně není na prvním místě vykonávání násilí, ačkoliv samozřejmě uvádí i některé rady ohledně boje, ale spíše budování spravedlivého státu: "Nakonec své bojové umění v širším smyslu spojí s vynikajícími muži, dovedně využije skupinu svých poddaných, sám se bude chovat čestně, uváženě spravovat území svého pána, postará se o lid a zachová pořádek v říši." (Musashi 1993, s. 73)

Jeho systémové myšlení je například patrné v jeho rozsáhlém a s velkým respektem popisovaném způsobu práce tesaře, který nasazuje své zaměstnance podle jejich schopností, aby postavil dům. To v malém odpovídá obrazu, který vytváří o budování spravedlivého státu.

Zabývání se myšlenkovým světem Musashiho tedy přináší mnoho paradoxů – tedy věcí, které jsou vůči sobě odlišné více, než by člověk očekával.

Proto bych zde chtěl formulovat tři paradoxy:

První paradox mistra meče:

Cesta mistra meče není cestou násilí, ale cestou míru.

Jednat bez použití násilí je důležitý ideál v harmonické společnosti. Existují však situace, kdy se člověk musí bránit, aby ochránil svá práva nebo se v sebeobraně fyzicky bránil. Kdo se v těchto chvílích stáhne z konfliktu, nemůže své jednání nazývat "bez násilí" v pozitivním smyslu, protože tím pomáhá agresorovi, vykořisťovateli, k úspěchu a potvrzuje jeho agresivní chování. Podle strategie "zub za zub" (Füllgrabe 1997, 2002, 2011) musí člověk ukázat odpovídající reakci.

Strategie "zub za zub" můžeme aplikovat i způsobem kdy násilí lze omezíme tím, že druhému signalizujeme verbálně nebo neverbálně, že nepřijmeme nepřátelské chování. Tento rozhodný postoj mírumilovnosti je velmi dobře ilustrován následující japonskou anekdotou: 

Mistr bojových umění řekl jednomu žákovi: "Od našeho posledního setkání jsi udělal málo pokroku." Zklamaný samuraj zakřičel: "Co tím chceš říct? Jsem nejdivočejší samuraj tohoto ostrova. Ještě jsem proti nikomu v šermu neprohrál!" A mistr odpověděl: "Ale prohrál jsi proti svému vlastnímu meči. Nejvyšší umění spočívá v tom, vůbec meč nevytáhnout!" "Ale jak mohu vyhrát, aniž bych vytáhl meč?!" protestoval samuraj. "Budu zabit!" 

Později, když jedl v hostinci, byl obtěžován třemi mladými namyšlenými samuraji, kteří chtěli otestovat své dovednosti. Když se na ně podíval a zahnal obtěžující mušku, vzpomněl si samuraj na slova mistra: "Nejvyšší umění spočívá v tom, vůbec meč nevytáhnout." Ptaje se, jak by mohl vyhrát, aniž by vytáhl meč, náhle vzal své hůlky a zabil mušku ve vzduchu. Udiveně se tři mladí samurajové hluboce uklonili a rychle zmizeli. (Potter 1984, s. 55)

Druhý paradox mistra meče:

Aby JÁ osoba, mohla přežít v nebezpečné situaci, musí být myšlení bez JÁ.

V nebezpečné situaci je nezbytné myšlení bez JÁ. Kdo se soustředí pouze na sebe, na svůj osud, bude rozptýlen, dostane strach atd. Proto je v nebezpečných situacích nezbytné, aby myšlenky a vnitřní monology nebyly orientovány na JÁ, ale zaměřovaly se na úkol, tedy na řešení problémů. Japonský mistr meče to vyjádřil takto: "Když člověk v tváři smrti zapomene na život, zapomene na smrt, zapomene na nepřítele, když jsou myšlenky klidné a je osvobozen od vzrušení vědomí, když se spontánně odevzdá přirozenému toku svých pocitů, je pak svobodný v každé měnící se situaci jeho reakce nejsou nijak omezovány. Ať už stojí uprostřed mnoha protivníků a rozdává údery a rány vpředu, vzadu, vpravo a vlevo, protože jeho mysl je klidná, nepřijde ani nejmenší zaváhání... To je celé tajemství bojového umění meče." (Kammer 1969, s. 77)

Třetí paradox mistra meče:

Sebevědomí špičkového mistra pramení z jeho pokory.

Čínský mistr to jednou vyjádřil takto: "Mistr bojových umění je přátelský. To od něj nevyzařuje nic nebezpečného. Reprezentuje typ učence. Když však je napaden, promění se v draka." Nemusí se předvádět, ale je vždy připraven se učit. Garfield (1986) také ve své analýze špičkových profesionálů v různých oborech zjistil strategickou pokoru. Jejich sebevědomí se od arogance liší také tím, že je určováno touhou po sebepoznání. Špičkoví mistři se totiž nevidí jako statické jednotky nebo hotové lidi, ale jako ty, kteří neustále hledají seberealizaci (definovanou jako: vnitřní impulz k růstu). Proto jsou po celý svůj život žáky. Ve středu jejich jednání tedy nestojí nadřazenost, která by byla dosažena na úkor ostatních!

Skutečné sebevědomí se neprojevuje v hlučném vystupování nebo v demonstrativně ukazované nadřazenosti nad ostatními (až po aroganci). Psychologicky podložené sebevědomí se naopak projevuje v zamyšleném pozorování okolí, ve vnímání vzorců a souvislostí v chování jednotlivců či celých organizací, a v schopnosti rozpoznávat při tom změny! Tyto vlastnosti jsou předpokladem pro dobrý radar nebezpečí.

2. Přežití není náhoda

Co konkrétně můžeme udělat, abychom včas rozpoznali nebezpečí, vyhnuli se mu a přežili?

Abych ilustroval následující úvahy, chci požádat každého čtenáře, aby nejprve zvážil, jak tímto způsobem skončila následující událost, která se skutečně odehrála.

Závislý drogový dealer tvrdil, že obdržel poselství od Boha, že by měl zabít policistu, protože policie mu ničila jeho drogový obchod. Aby toho dosáhl, šel na křižovatku poblíž svého domu, aby našel policistu, kterého by mohl zabít. Na křižovatce si všiml uniformovaného seržanta na čerpací stanici, který opravoval kolo na svém služebním autě. Podle svých vlastních slov se útočník přiblížil k seržantovi s úmyslem ho zabít.

Mysleli byste si, že policista měl jen malé šance na přežití. Avšak Pinizzotto a Davis (1999) při pečlivé analýze tohoto případu a dvou dalších podobných případů, kdy útočník chtěl zabít nějakého policistu, zjistili zajímavý vzor: Útočníci nezabili prvního policistu, kterého potkali, ale toho, s nímž se setkali následně. Ve všech třech případech mohli útočníci uvést jako důvod svého váhání zabít prvního policistu pouze to, že: "Vypadal tak, že bylo obtížné ho přemoci."

Z toho a dalších příkladů lze vyvodit:

• Přežití není náhoda.
• Klíčové je aktivní jednání, zejména neočekávané chování. Konflikt lze často předejít tím, že se postavíme sebejistě (ne arogantně!) na základě kompetentního jednání (deeskalace).
• Toto kompetentní chování směřuje a ovlivňuje interakci, protože ukazuje násilnické osobě: a) Tato osoba se může bránit, b) Má situaci pod kontrolou.
• Násilnická osoba si toho uvědomuje: Je lepší zůstat v klidu. Pokud se situace přesto stane násilnou, lze ji přežít kompetentním chováním.
• Základní předpoklad pro přežití je "radar nebezpečí": přesné, emocionálně neutrální pozorování všech podnětů v okolí, konkrétně změn (například osoba najednou sahá do kapsy).

3. Hra moci

Násilnická osoba rozpoznává ze sebejistého chování druhého: Je pro mě lepší, když zůstanu v klidu. To je důležité zjištění, protože ukazuje, proč některé interakce končí násilím. Rozhodnutí v mezilidských interakcích totiž jsou přijímána na základě individuálního hodnotového systému. Chování jiných lidí je hodnoceno osobami s

• kooperativní orientací podle dimenze přátelskosti – nepřátelskosti
• nekooperativní/násilnou orientací podle dimenze moci – slabosti.

Uvedený příklad dokládá herní teoretické zjištění, že nekooperativní (zde agresivní) osoby hodnotí své protějšky zcela odlišně než osoby ochotné ke spolupráci, a to nikoli podle dimenze přátelskosti, ale podle dimenze moci (Beggan & Messick 1988). Útočník řekl, že tento policista nebyl obzvlášť velký nebo hrozivě vypadající, ale "vypadal, jako by se (v případě střetu) mohl dobře prosadit." Naopak pozdější oběti v případech zkoumaných Pinizzottem a Davisem (1999) vykazovaly znaky nejistoty.

1. Kooperuj při prvním tahu.
2. Poté dělej vždy to, co učinil předchozí hráč.

Z toho jako pokyn k jednání vyplývá:

1. Buď v zásadě přátelský a kooperativní.
2. Jakmile druhý jednatel jedná nekooperativně, agresivně atd., okamžitě se braň. Jakmile začne znovu jednat kooperativně, buď také kooperativní.

Podle toho "tit-for-tat" (TFT) rozhodně neznamená, že je nutná masivní pomsta na reakci na nekooperativní chování, ale že musí být učiněna jasná reakce. Na chybné nebo nekooperativní chování osoby musí být nějaká reakce, ať už jakéhokoli druhu.

To odpovídá na úvodní otázku, proč byli právě přátelští policisté napadeni. Přátelská orientace napadených nebo zabitých policistů byla sice v zásadě správná, protože první krok TFT je přátelský a důležitý pro budování důvěryhodného vztahu. Tito policisté však opomněli zahrnout do svého myšlení a chování i druhý krok TFT strategie: Okamžitě se bránit proti vykořisťování a násilí. Místo toho použili strategii "vždy kooperativní". Tím neměli velký repertoár chování. A když narazili na více či méně nekooperativní, agresivní osobu/"strategii", stalo se jim to osudné; neboť ukázat úctu a vyvolat ji sami je důležitou součástí zákona ulice (Code of the street) a klíčovým faktorem přežití v činnostech založených na cti. 

Jak názorně popisuje Thompson (1999, s. 117): "Na dveřích, a zejména v centru Coventry, závisí tvůj život na úctě, kterou k tobě mají ostatní. Dobrá většina tě respektuje, protože jsi gentleman, zlá menšina pouze pokud umíš dobře bojovat… Všichni, ať už dobří nebo špatní, ztrácejí vědomě nebo nevědomě trochu úcty, když ukazuješ druhou tvář."

To ukazuje, že právě v násilných prostředích je strategie "tit-for-tat" životně důležitá: být přátelský, ale okamžitě reagovat na nekooperativní/agresivní chování. Praxe také ukazuje, že osoby, které jednaly podle strategie "tit-for-tat", se násilí spíše vyhýbaly, přežily únosy a dokonce dokázaly vytvořit kooperativní vztah i v agresivních prostředích. (Füllgrabe 2002, 2011)

4.Mentální judo

Abychom včas rozpoznali a zvládli situace, je třeba konkrétních pokynů k jednání, což vyjadřuji pojmem "mentální judo", praktická stránka přežití. Následující přehled má obecnou platnost pro mnohé, zejména mezilidské, nebezpečné situace.

Mentální judo (Füllgrabe 2002, 2011) zahrnuje princip: Sebeobrana s minimálním úsilím a minimálním stupněm potřebného násilí.

Termín judo byl zde použit, protože Jigoro Kano, otec moderního judo, nevytvořil pouze sport, ale také propojil princip tří kultur, tj. propojil intelektuální, morální a tělesnou kulturu (s. Mae-kawa a Hasegawa 1963). Také se při judu učí, jak správně padat, což je metaforicky důležité pro přípravu na nebezpečí, aby se předešlo posttraumatickým poruchám.

Model mentálního judo se zabývá mimo jiné zvládáním různých úrovní ohrožení:

1. Zajištění vlastní bezpečnosti pomocí "radaru nebezpečí" (strach nebo předčasné kognitivní závěry mohou zasahovat do adekvátního vnímání nebezpečí), připravenost na reakci atd. Zvažování situace s klidnou ostražitostí je možné díky předchozímu osvojení si schopností řešit problémy, které vedou k pocitu kontroly nad situací, a tím zabraňují vzniku strachu.
2. Řešení krizí (při střelbě atd.) prostřednictvím: předchozí mentální přípravy na možné nebezpečí ("vakcína proti stresu"), vybavení technik, které si člověk předem automatizoval. Pouze díky dostupnosti automatizovaných technik získává člověk v situaci "časovou rezervu", což je například důležité v rozhodování o tom, zda je osoba nebo předmět skutečně nebezpečný nebo ne (s. Füllgrabe 2002, 2011).
3. Při těžkých zraněních a ohrožení života: Aktivace psychologického imunitního systému a postupné jednání za účelem úniku z nebezpečné situace. Psychologický imunitní systém konkrétně sestává z myšlenek na důležité referenční osoby, hněvu vůči útočníkovi, hrdosti ("Nechci zemřít na tak špinavém místě.") atd., aby se zabránilo pocitům bezmoci a beznaděje a motivovalo se k jednání, které zachraňuje život.

"Silná rozhodnost přežít" u jedné policistky spočívala v tom, že myslela na osud své blízké osoby. Řekla, že byla rozhodnuta přežít, aby její rodiče, kteří žili 400 mil daleko, se nedozvěděli o její smrti prostřednictvím telefonátu. Podobně se i jiní lidé zachránili tím, že nemysleli na možný osud sami, jak špatně by to mohlo skončit, ale na osud svých blízkých, což je poté motivovalo k činnosti – například plavec, který úspěšně bojoval proti utonutí po mnoho hodin; pilot, který se po havárii probíjel Andami.

Literatura:

- Axelrod, R. (1991). Die Evolution der Kooperation. München: Oldenburg.
- Beggan, J.K. & Messick, D.M. (1988). Social values and egocentric bias: Two tests of the might over morality hypothesis. Journal of Personality and Social Psychology, 55(4), 606–611.
- Füllgrabe, U. (1997). Kriminalpsychologie: Täter und Opfer im Spiel des Lebens. Frankfurt: Edition Wötzel. (3. Aufl. 2009).
-Füllgrabe, U. (2002). Psychologie der Eigensicherung. Überleben ist kein Zufall. Stuttgart: Richard Boorberg Verlag. (3. Aufl. 2011).
- Garfield, C. (1986). Peak Performers. New York: William Morrow.
- Kammer, R. (1969). Die Kunst der Bergdämonen. Bergheim: O. W. Barth Verlag.
- Maekawa, M. & Hasegawa, Y. (1963). Studies on Jigoro Kano – Significance of his ideals of physical education and Judo. In Kodokan (Ed.), Bulletin of the Association for the Scientific Studies on Judo, Report II, 1–12. Tokyo: Kodokan.
- Musashi, M. (1993). Das Buch der fünf Ringe. Düsseldorf: Econ Verlag.
- Pinizzotto, A.J. & Davis, E.E. (1999). Offenders' Perceptual Shorthand. What Messages are law enforcement officers sending to offenders? FBI Law Enforcement Bulletin, 68(6), 1–4.
- Pinizzotto, A.J., Davis, E.F. & Miller III, C.E. (1998). In the line of fire – Learning from assaults on law enforcement officers. FBI Law Enforcement Bulletin, 67(2), 15–23.
- Potter, B. (1984). The Way of the Ronin. New York: Amacom.
- Thompson, G. (1999). Die Tür. Burg a.F: Wushu-Verlag.