Stres - přítel, nebo nepřítel

Je stres z pohledu bojeschopnosti přítel, nebo nepřítel? 

Kdo by to neznal z rádia nebo televize:
"Hej, dědku, máš strach?"

Ti, kteří tyto slova zažili osobně, ví, o čem mluvím. Obvykle se dostaví nepříjemný pocit v oblasti břicha nebo krku, a myslí se rojí myšlenky na blížící se konfrontaci. Jak správně posoudit situaci? Jsem schopen myslet jasně? Mám strach? Co se to děje?

Nad těmito otázkami jsem přemýšlel během své kariéry u německé policie. Jako velitel zásahového týmu a trenér speciální jednotky jsem se snažil najít řešení. Nedávno mě oslovil můj přítel, mistr Bernd Heuer, který dobře znal mou služební minulost. Zeptal se, zda bych na základě svých zkušeností nechtěl sepsat článek. Po téměř 18 měsících, které jsem strávil učením Newman – Escrimy pod jeho vedením, bylo rozhodování jednoduché. Dohodnuto a provedeno.

Stres v minulosti

Stres provází lidstvo od nepaměti. Jedná se o fyziologický mechanismus, který nám příroda dala, abychom se dokázali vyrovnat s nebezpečnými situacemi a přežít. Naši předkové využívali stres k tomu, aby zvýšením krevního tlaku a srdeční frekvence dosáhli rychlejších reakcí v krizových situacích. Díky tomu byli schopni buď rychle utéct před nebezpečím, nebo bojovat.

V takových momentech bylo důležité jednat, protože rychlá reakce mohla znamenat život nebo smrt, což platí i dnes. Tyto reflexy se vyvíjely mnoho tisíciletí, a kdyby k tomu nedocházelo, lidstvo by vyhynulo.

Stres v současnosti

V dnešní době nejsou naše největší hrozby pouze predátoři a pravěká nebezpečí, ale nepřítelem se stal samotný stres. Tento fenomén byl zkoumán mnoha vědci, včetně dvou amerických psychologů, Yerkese a Dodsona. Ti zjistili, že existuje vztah mezi stresem (napětím) a výkonností.

Jak každý ví, určitý stupeň napětí je potřebný pro dosažení jakéhokoliv výkonu. Uvažujme třeba o hereckém vystoupení, kdy herec kráčí na pódium bez jakéhokoli náznaku trémy, nebo o boxerovi, který se nerozcvičuje před zápasem. Takový přístup by pravděpodobně nevedl k úspěchu. Bez stresu by nedošlo k žádnému výkonu. Podle Yerkese a Dodsona "výkonnostní křivka" neprobíhá lineárně a neustále nestoupá. Existuje totiž optimální úroveň napětí, při které dosahujeme maximálního výkonu. Když napětí a stres stále vzrůstají, může to vést k prudkému poklesu výkonnosti. Tento pokles se projevuje zapomínáním, chybami a dezorientací. Pokud se zamyslíme nad tím, co se může dít těsně před nebo během konfliktu, máme jasnou představu o tom, jak by taková situace mohla vypadat.

Existuje řada technik, které mohou pomoci zmírnit stres, jako jsou meditační metody, dechová cvičení, Tai Chi, progresivní svalové uvolnění podle Jacobsona či autogenní trénink. Nicméně, tyto přístupy se v reálných situacích před bojem nebo v boji často neosvědčí, protože nemůžete přimět svého protivníka, abyste mi dal chvíli na meditaci. Avšak řešení je relativně jednoduché. Klíčem jsou stresové reflexy, což znamená osvojit si na začátku vědomé, později automatizované reakce na stresující podněty. Tento koncept ale není snadné realizovat. Rád bych toto téma reflexů ilustroval pomocí jednoduchého příkladu.

Představte si, že si chcete připravit nápoj s citronem (ať už čaj nebo něco silnějšího). Vezmete citron z košíku s ovocem, vezmete do ruky ostrý nůž rozkrojíte citron na poloviny. Tyto poloviny pak znovu rozkrájíte na čtvrtiny, takže na prkénku leží osm kusů citronu. Teď si představte, že vezmete jednu čtvrtku citronu mezi palec a prostředníček nebo ukazováček a pomalu ji přiblížíte k ústům. Krátce před kousnutím ji zkoumáte, otevřete ústa, zavřete oči a zakousnete se do kyselého citronu. Jaký pocit se vám objeví v ústech? Šťavnatý, kyselý, vodnatý pocit, který vám může stáhnout ústa? Tento pocit je všem důvěrně známý. Již od raného věku jsme na něj byli do určité míry zvyklí. Pouhá myšlenka na šťavnatý, kyselý citron vám může spustit slinění.

Znáte také Pavlova a jeho experimenty se zvonky? Ivan Petrovič Pavlov, ruský nositel Nobelovy ceny a výzkumník v oblasti zvířecí psychologie na přelomu 18. a 19. století, si uvědomil, že psi začínají slintat, když cítí jídlo těsně před krmením. Položil si otázku, zda může tento slinící reflex nastat i bez přítomnosti jídla. V rámci svých experimentů začal při každém krmení zvonit zvonkem a pak podal psům potravu. Po nějaké době stačilo jen zazvonit, a psi začali slintat, i když jim jídlo nebylo podáno.

Podobné reflexy byly později zkoumány i na lidech. Vědec Dr. B.J. Watson, jehož jméno není spojeno se Sherlockem Holmesem, potvrdil, že lidé reagují na podobné podněty. Americká psycholožka Mary Cover Jones se zase pokusila zbavit malého chlapce iracionálního strachu ze zajíce tak, že ho postupně vystavovala tomuto zvířeti, až si nakonec chlapec dokázal zajíce hladit. Předtím panikařil a plakal, pokud se k ušákovi přiblížil na méně než 10 metrů. Jak to dokázala? Jonesová postupně přibližovala chlapce k objektu jeho obav, v tomto případě k zajíci, a zároveň mu vždy nabízela jeho oblíbené jídlo. Díky tomu se chlapec začal zajícovi přibližovat bez projevů strachu. Nakonec se odvážil vzít zajíce do rukou a dokonce ho hladit.

Bylo by skvělé, kdybychom měli ve stresových situacích nějaký spouštěč, něco jako zvonek či oblíbené jídlo. To se však těžko proveditelné v reálném životě.

Před mnoha lety vědci zjistili, že lidé mohou spojovat fyzický klid a pocit pohody s "mentálními obrazy". Představte si, že si ve stresové situaci vzpomenete na nějaké místo, a díky vegetativnímu nervovému systému (vašemu podvědomí) začnou puls a tlak klesat.

Na základě těchto zjištění vědci vyvinuli koncept tzv. "útočiště". Co si pod tím představit? Může to být místo, které ve skutečnosti neexistuje – třeba ostrov v Pacifiku nebo chata u jezera v horách. Tento koncept by měl být imaginární, aby nebyl ohrožen reálnými událostmi, jako je tsunami. Důležité je si toto místo vytvořit v myšlenkách během chvíle maximálního uvolnění a pozornosti. Kdy takový čas nastává? Krátce před usnutím. Ležíte v posteli, přehráváte si uplynulý den a přemýšlíte, co vás čeká zítra. Právě v této klidové fázi si můžete tvořit své "útočiště". Rád bych vám to přiblížil na svém vlastním příkladu.

Mým útočištěm je atol v Karibiku. Atol má horu, kopce a je lemován palmami. Na bílé pláži vždy, když se blížím k atolu – vesluji k němu na loďce – se vyzouvám z bot, vyhrnu si kalhoty (jsem docela pedantský) a vstupuji do osvěžující vody, zatímco vnímám písek pod nohama a teplo, které vyzařuje. Rozhlížím se po ostrově, vítr hladí moje vlasy a kůži, cítím exotické vůně rostlin a teplé sluneční paprsky na tváři a těle. Na pahorku vidím svou chatu – své útočiště. I když nejsem žádným velkým architektem, mám v myšlenkách jasnou představu o své chatě. Dříve vypadala jako pevnost, nyní má velká okna, jimiž dovnitř proudí sluneční světlo. Večer pozoruji západ slunce a ráno jeho východ. Většinou se na svém ostrově tolik daleko nedostanu, protože jakmile pomyslím na svůj ostrov, hned po prozkoumání ostrova usínám.

Co dělá naše tělo, naše podvědomí a vegetativní nervový systém? Spojují obrazy naší oázy klidu s pocity bezpečí, uvolnění a pohody.

Možná máte obavy, že když tuto techniku použijete v předbojové fázi nebo během boje, usnete. Není tomu tak. Vegetativní nervový systém zajistí, že váš puls a tlak klesnou o 20 až 40 bodů, což v praxi znamená, že při pulsu 180 klesne na 140. Ti, kdo kombinují Escrimu s vytrvalostním sportem, vědí, že puls 140 je optimální pro výdrž a boj. Takže obavy ze zasnění se nepotvrzují.

A co strach? Jak to bylo s našimi předky? Ti se připravovali na boj nebo útěk ve stavu napětí a stresu. Tělo vyprodukovalo hormonální koktejl, jehož součástí byly mimo jiné adrenalin a noradrenalin.

Tento koktejl hormonů v nás vyvolává nepříjemné pocity strachu. Je strach dobrý nebo špatný? I když to není příjemný pocit, strach nás chránil před nebezpečím, jako byl šavlozubý tygr, před 500 000 lety!

Jaké fyzické reakce nastanou po vyplavení tohoto hormonálního koktejlu? Naše tělo, řízené podvědomím, se připravuje na útěk nebo boj. V takových chvílích často zapomínáme na běžné záležitosti a například si uvědomujeme, že potřebujeme na záchod. V hlavě se nám honí myšlenky: "Teď to přijde a já se potřebuji vyprázdnit!"

Naše ruce a nohy se třesou, protože vegetativní nervový systém (podvědomí) se snaží připravit naše svaly na akci. Ale co se děje s námi ve fázi před bojem? Napínáme svaly, abychom skryli třes před protivníkem. Naše podvědomí na to reaguje vylitím ještě většího množství hormonů, které nám umožní pohyb. Výsledkem je, že se dostáváme do stavu, kdy máme příliš mnoho těchto látek a naše tělo je již nedokáže zpracovat, což může vést k těžkostem v pohybu, nebo dokonce k panickému strnutí. Naše řečové centrum, které není pro únik nebo boj nutné, bývá ovlivněno vegetativním nervovým systémem a může se ocitnout v útlumu. Odtud pocházejí frustrované výkřiky jako: "Do čerta! Kreténe!"

Jak se tomu všemu vyhnout? Odpověď je pohyb! Pohybem se hormonální koktejl opět odbourá a využije se pro účel, pro který byl vyplaven. Proto se hýbejte! To je jasné, že?

Můj mistr mi stále zdůrazňuje: "Ke každému úderu udělej minimálně jeden krok," a co je ještě důležitější, "v situaci sebeobrany se musíš stále pohybovat. Nikdy nezůstávej na místě, pokud nechceš dostat ránu!"

V této souvislosti bych chtěl zmínit téma vnímání a anticipace (předjímání situací). Důležité je pochopit, jak se z nás může stát potenciální oběť. V rámci kriminologie je toto téma velmi široké. Jak se stáváme oběťmi a jak si agresoři vyhledávají své cíle?

Pokud si uvědomím, jak vnímám své okolí a ostatní lidi, a jak jsem sám vnímán, udělal jsem velký krok kupředu. Když dokážu správně odhadnout situaci a v rámci svých možností zaujmu adekvátní postoj, mohu využít situaci ve svůj prospěch a získat významné výhody pro boj.

Jako příklad uvedu skutečnou událost z roku 1989.

Během kontroly v tramvaji linky 9 byl kontrolován muž F.O., který nebyl schopen předložit platnou jízdenku. O. udeřil jednoho z revizorů do obličeje a poté z tramvaje utekl. Vzhledem k ublížení na zdraví bylo po něm vyhlášeno pátrání. Krátce po 9. hodině byl O. nalezen policejní hlídkou na jednom z mostů ve Stuttgartu. Policistům přišla na pomoc další hlídka, a společně se pokusili muže oslovit, ale nedostali odpověď. Měl být přemístěn do policejního vozidla. Zatímco se jeden policista zabýval vysílačkou, pět policistů se ho pokusilo zadržet, přičemž zaujali pozici do půlkruhu. O. se pokusil o útěk, ale byl zadržen. Ve zlomku sekundy se zdálo, že na policisty zaútočí srolovanými novinami, které měl v ruce od začátku kontroly. V novinách však měl skrytý bajonet. Během patnácti sekund bylo pět policistů zraněno. Nadstrážmistr P. byl bodnut do plic, ale stihl vystřelit na pachatele. Zraněný O. zasadil nadstrážmistru P. smrtelnou ránu. Nadstrážmistr H. třikrát vypálil a pachatele zneškodnil. Ve věku 28 let zemřel O. na místě, P. (27) o hodinu později v nemocnici. H. a L. utrpěli těžká zranění, zatímco další policista byl zraněn lehce. (Zdroj: Wikipedia).

Vnímali policisté srolované noviny? Byli si jisti svou převahou? Chovali se podle povahy pachatele? Dokázali odhadnout nebezpečnost situace a její průběh? Tento incident jasně ukazuje, jak důležité je vnímání a posouzení situace.

Mám téměř hotovo, ale je tu ještě jedna důležitá otázka: Jak můžeme tuto znalost zapracovat do našeho tréninku?

Odpověď na tuto otázku jsem položil svému mistru, Berndu Hoyerovi. Odpověděl mi takto: "Pojďme si vysvětlit složitou problematiku připravenosti na boj prostřednictvím pojmu tunelové vidění. Tunelové vidění, což je schopnost pozorovat situaci během stresu, může mít v reálné sebeobranné situaci negativní dopady. Mít přehled je cílem každého, kdo se brání – ať už jsou to civilní osoby, vojáci, bojovníci, osobní strážci nebo policisté.

Jak mohu jako učitel pomoci žákům tuto dovednost získat? Na základě svých zkušeností vím, že každý člověk může při cíleném stresovém tréninku tuto vlastnost do určité míry rozvinout. Někteří žáci se zlepšují rychleji než jiní, ale v zásadě je možné tunelové vidění u každého snížit. Klíčem k dosažení bojové připravenosti je zachovat a rozšířit své zorné pole i pod tlakem. Naše programy escrimy se zaměřují na postupné zlepšování zorného pole prostřednictvím tréninku. Každý, kdo překonal třetí žákovský stupeň, si určitě vzpomene na stres, který zažíval při provádění protiútoků v šesti směrech. Kořenem toho nejlepšího tréninku je pátý žákovský stupeň, kdy cvičíme sparingové sekvence. Kdo byl na pokraji pochybností, když v šestém žákovském stupni musel čelit útokům ze všech směrů?

Mohl bych ještě vyjmenovat mnohá cvičení, při nichž nám velmistr Bill "otevírá oči" krok za krokem. Je však důležité si uvědomit, že ať už jsou cvičení jakákoliv, stále zůstanou tréninkem a nikdy nenahradí skutečnou sebeobrannou situaci. Ale žák v Newman – Escrimě bude, jak jen to bude možné, veden k bojové připravenosti.

Na tomto místě bych chtěl poděkovat mistru Berndu Hoyerovi za jeho pomoc.

Mimochodem, co se týče připravenosti na boj (schopnost jednat před nebo v boji), existují různé modely připravenosti:

• Nevědomá nepřipravenost
• Vědomá nepřipravenost
• Vědomá připravenost
• Nevědomá připravenost

Model vysvětlím na příkladu řízení auta. Na začátku naší řidičské kariéry nikdo neví, jak dobře nebo špatně řídí – touto fáze procházíme nevědomě nepřipravení. Když se poprvé ocitneme v situaci, kdy nabouráme na sněhu nebo ledu, uvědomíme si, že nejsme připraveni (vědomá nepřipravenost). Po několika lekcích, ideálně pod vedením instruktora autoškoly, se můžeme stát vědomě připravenými řidiči. Beru jen velmi málo řidičů jako nevědomě připravené – většinu z nich vídám jezdit v neděli, ale nemyslím tím sváteční řidiče, spíše mladé, kteří si hrají na "formule 1".

Po relativně krátké době tréninku v Newman – Escrimě jsem si uvědomil, že stále nejsem dostatečně připraven a jsem si toho vědom. Doufám, že jednoho dne budu schopný dosáhnout vědomé připravenosti díky usilovnému tréninku. Pracuji na tom a připravuji se pod vedením svého mistra.

Mimochodem, nevědomá připravenost v Newman – Escrimě je známá jako Mistr Bill.

A tak se vracím k otázce na začátku: Je stres naším přítelem, nebo nepřítelem? Připraví nás na boj? Tuto otázku si jistě dokážete zodpovědět sami. Já už mám v této souvislosti roky dobrého přítele. Tak si užívejte trénink Newman – Escrimy a připravujte se správně!

Joachim Leis, 3. SG Newman-Escrima
Kriminalhauptkommissar a.D. & Diplom Verwaltungswirt 

Zdroj: Magazin WING TSUN WELT, 2011
číslo 35, str. 102-106, "Stress – Freund oder Feind unter dem Aspekt der Steigerung der Kampfkompetenz"